Jaké je to jet poprvé lyžovat do Livigna?

A Livigno má přeci jen zvuk, obzvlášť mezi českými lyžaři. To ale nebyl jediný důvod pro výběr této destinace, důležitá je také nadmořská výška a tedy i jistota sněhu a dále po pohledu na mapu a shlédnutí několika videí mi byl sympatický také profil tratí, jejich šířka a sklon tratí(už si nemusím dokazovat sjetí všech černých sjezdovek a následné bití se v prsa večer u piva :-)). Prostě člověk se zklidňuje a raději už volí hezké výhledy a trochu toho kochání se. 

Zajímavý je už jen příjezd do Livigna. Ten je možný v zimě jen přes soukromý tunel  Munt La Schera. Je to soukromý tunel ze švýcarského Engadinu, byl vybudován v roce 1968 kvůli stavbě přehrady, dlouhý je skoro 3,5 km a hlavně, je úzký! Kolem 2,55 m. Máte-li větší auto, třeba SUV, jsou to trochu nervy. Pochopitelně je jednosměrný, placený (zpáteční cesta stojí 35 – 42 CHF, podle termínu kdy jím projíždíte). Obvykle se směry střídají po čtrthodině, vyjímku tvoří sobota ráno, kdy je průjezdný ve směru z Livigna, aby mohlo dojít ke střídaní pobytů. Z Prahy je to přibližně 630km a z Brna 750km. Takže celkem pohoda.

Samotné Livigno není příliš zajímavé městečko, či spíš vesnice.Leží v údolí mezi dvěma téměř 3000 m vysokými hřebeny ve výšce 1860 m a vše je zde přizpůsobeno turistickému a lyžařskému průmyslu. Hřebeny, na kterých jsou lyžařské terény, nejsou mezi sebou nijak propojeny (pouze skibus - zdarma), takže se člověk musí ráno rozhodnout na kterou stranu půjde lyžovat. Rozhodování je celkem jednoduché. Záleží na tom, jestli chcete ráno začít na straně kde již svítí sluníčko – oblast Mottolino má východní orientaci a proto je tam od rána slunečno, naopak část Carosello (orientace na západ) leží ještě ve stínu a proto tam jsou terény celé dopoledne ve stínu a tudíž tvrdší. Protože Livigno leží samotné téměř v rovině a údolí je pěkně široké, na své si přijdou i běžkaři pro které tady je asi 30 km upravených tratí (perfektně!). Jejich profil je skutečně mírný a tak si na své přijdou i úplní začátečníci. Okruhy vedou částečně po silnicích, které jsou v zimě pro provoz uzavřeny a jsou velmi dobře značené. Pro začátečníky lze doporučit především modrý turistický okruh s délkou kolem 18 km. Jo a vstup na upravené tratě je zdarma!

Livigno spolu se sousedním Bormiem a menšími středisky Santa Caterina a San Colombano/Cima Piazzi tvoří oblast Alta Valtellina. My jsme, vzhledem k pěti lyžodnům, které jsme zde chtěli strávit,jsme měli v úmyslu vyzkoušet samozřejmě obě strany údolí. První den jsme vyrazili na západní stranu Carosello. Celkem je v celém Livignu asi 120 km upravovaných tratí. Ty obsluhuje 32 lanovek, některé jsou však již hodně obstarožní. Nicméně to nic neubírá na tom, že tratě jsou nadstandardně široké a velmi dobře upravované. Celá část Carosello je opravdový ráj carvového lyžování, velmi široké sjezdovky, relativně málo lidí a perfektní manschester umožňuje krásné oblouky a fantastický lyžařský zážitek. Překvapivě, ačkoli se uvádí, že středisko má nadstandardní počet slunečných dní (nikde jsem nedohledal kolik, je to obvykle takový balkánský údaj), může se i zde stát, asi zejména letos, kdy byly tyto situace opakovaně, že se na severní stranu italských hor nasune středomořská tlaková níže a spustí takovou intenzitu sněžení, která z domova už vůbec neznáme. Tohle se nám stalo asi třetí den lyžování, opět na Carosello, kdy ráno bylo ještě celkem fajn, tedy mraky byly ještě nad vrcholky hor, ale kolem poledního se poměrně rychle a náhle počasí velmi změnilo, mraky klesly rázem o 1000 m níž a spustilo se sněžení a vítr vskutku nadstandardní. To přineslo překvapivý problém, protože jsme se nacházeli zrovna těsně pod vrcholem, dohlednost se náhle zhoršila na několik málo metrů. Vzhledem k tomu, jak jsou sjezdovky široké je obtížné se v této dohlednosti bezpečně dostat na kraj sjezdovky, který je obvykle značený tyčemi a žlutými umělohmotnými obelisky, které jsou od sebe docela daleko a tak hledat v těchto podmínkách bezpečnou cestu dolů nebylo vůbec jednoduché. Kraj sjezdovky totiž vůbec nebyl vidět, značky jsou daleko, není vidět od jedné ke druhé a tak nastalo velmi opatrné a nepříjemné hledání bezpečné cesty dolů v najednou úplně neznámém terénu. Naprostá většina lyžařských terénů v Livignu je totiž nad hranicí lesa a tak se není před tímto typem počasí kam schovat. Cesta dolů tentokrát namísto čtyř minut trvala asi hodinu, ale naštěstí jsme to bezpečně zvládli. Když jsme boj úspěšně ukončili, usoudili jsme, že kvůli tomuhle počasí jsme sem nepřijeli a že vzhledem k podmínkám bude fajn to dnes zabalit a užít si zdejšího nadstandardního apres schi. 

Livigno je totiž bezcelní zónou, takže zboží (jako obvykle na letištích zejména alkohol a kosmetika) se prodává bez DPH. V hospodách samozřejmě žádný rozdíl vidět není a proto, když chcete trochu zapařit ve zdejších opravdu mnoha apres schi podnicích, zaplatíte prostě to, co je normální v celé Itálii na lyžích, potažmo v Alpách. Levné to prostě není :-(. Ale co, dovolená  je od toho, ne?!
Trochu mi vadilo, že mnoho podniků má hlasitou a hlavně živou hudbu různého zaměření a stylu. Na mnoha místech se zvuky prolínají a chvílemi se cítíte jako v cirkuse. Ale pak, když zapadnete do toho pravého podniku, který si vás prostě přitáne, může se to hezky protáhnout.

Ráno jsme si tedy museli přispat,  a díky tomu, že bylo opět hezky, zvolili jsme opačnou část, tedy Mottolino. Tahle strana je trochu jiná, sjezdovky jsou trochu užší a především velká část z nich je prudší, dokonce s černým značením. Nejde o nic ďábelského, ale už to stojí víc úsilí. I zde ale však najdete mírnější pasáže či modré tratě, je to hodně o orientaci, hledění do mapy a seznámení se s terénem.I přesto, že jsme začali pozděli než v obvyklých 9 ráno (až kolem 11) a možná proto, že předchozí den bylo opravdu škaredě a přispala si většina lyžařů, na svazích bylo málo lidi a protože přituhlo, byla i tahle prosluněná strana s krásným prašanem a perfektně upravená a světe div se, nebyl problém narazit na neporušený manschester i v poledne. 

Co bych zde rád ještě zažil je heliskiing. Už se mi to asi nepovede, ale Livigno a oblast kolem něj, je jedna z mála oblastí v Evropě, kde se tato kratochvíle smí legálně, ale samozřejmě organizovaně provozovat. A taky freeride, ten je zde nejen povolen, ale taky podporován. Minimálně značením freeridových tratí. Tohle se mi opravdu líbí.

Hospody. Tohle je v Itálii vždy podstatná věc. Livigno je v kvalitě i na Itálii, která kvalitou občerstvení na svahu obecně vyniká, možná ještě o kousek výš než je obvyklé. Ranní presso na lanovce nebo v hospodě na vrcholu bylo vždy perfektní. Všechny obvyklé italské pochutiny od pizzy přes všeliké těstoviny až po plody moře či ryby prostě vynikající. Trošku mi vadila velikost občerstvoven, jsou opravdu obrovské, ostatně vzhledem k rozlehlosti areálu a počtu hostů to tak asi musí být. Obsluha je bezchybná, i v tom množství to prostě odsejpá. Pořád jsem ale hledal takovou tu menší hospůdku, tu letní chaloupku na pastvině, co je z ní v zimě italská hospoda pro lyžaře a má intimní atmosféru. Až jsem konečně jednu našel. Má zvláštní jméno: Tea da Cip e Ciop a ještě má co jsem hledal, genius loci. Protože je už jen kousek od údolí, při lahvi skvělého Primitiva jsem zde lyžování toho dne ukončil.

Co na závěr. Livigno určitě bude dobrým hostitelem olympijských soutěží, Přírodní podmínky i schopnost zdejších „vlekařů“ v úpravě tratí i konstrukci všech možných zařízení pro moderní lyžařské soutěže je vskutku nadstandardní. Co mě překvapilo, i zde, v této nadmořské výšce, začali dělat to co zachránilo letošní biatlonové mistrovství světa v Novém Městě. Začali skladovat sníh do obrovských izolovaných děr v zemi, to aby měli tu hmotu, ten divný, přes léto skladovaný sníh aspoň na začátek sezony, kdyby ještě nemrzlo a nebylo jak vyrobit alespoň ten technický. Divný to svět.